Blog

Je mi 37 let, autem jsem jezdil od mých 18ti let. Žiju v Praze se svoji rodinou – ženou a třemi dětmi.

Loni se naše rodinné auto porouchalo a ukázalo se, že je lepší ho prodat než opravovat. Tak jsme zůstali bez auta. Říkal jsem si, proč vlastně pořizovat auto nové? Nepotřebujeme ho. Zvažoval jsem tyto okolnosti:

– nemusím hned teď investovat větší sumu peněz, případně si tuto sumu půjčit. Nebo nemusím se zavazovat platit leasing

– nemusím řešit parkování před domem a povolení na parkování

– nemusím platit benzín a servis

– budu muset nějak pořešit to, když něco někam budu muset odvést (třeba krabice z IKEA)

– cestovat hromadnou dopravou na dovolenou se třemi dětmi, kufry… to umí být pěkně náročné

– co když nutně budu potřebovat auto? Odvést někoho do nemocnice?

Rozhodovaní nakonec bylo komplikovanější než jsem tušil. Auto jsem se rozhodl nemít. Říkal jsem si, vždy si auto půjčit můžu (car sharing), pokud zjistím, že ho potřebuji často, můžeme auto sdílet (car pooling). Tento názor ale nesdílela moje žena. Domluvili jsme se tedy tak, že si auto pořídí ona.

Teď se to má tedy tak, že auto v rodině máme. Když jedu sám, vždy bez auta. Když jedeme všichni někdy zvítězí hromadná doprava, někdy auto. Když jedeme autem, řídí žena.

Tento blog bude o tom, jaké to je bez auta. A jaké to je, když na tom „jak pojedeme“ se musíme domluvit všichni doma.:-).