Auto jsem měl ode dne, kdy jsem dostal řidičák, což bylo krátce po mých 18. narozeninách. Byl jsem na to pyšný a najednou jsem si připadal dospělejší. A možná jsem se jím i vážně stával. Líným a pohodlným. Během následujících 15 řidičských let jsem začal jezdit autem i do nedalekých potravin (kam jde opravdu bez problémů dojít pěšky). Loni jsem se rozhodl auto prodat.
Asi si dovedete představit, jaká řada otázek a hledání vhodných výmluv tomu předcházela (děti, školky, školy, atd. atd.). Ale víte co? Pak jsem si řekl, že se někdy bere všechno zbytečně moc vážně. Pořád je to jen auto a i kdybych ho měl prodat jen „na zkoušku“, tak to bude minimálně zkušenost. Dnes vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí. A že život bez auta se stane životním stylem, který mi (a celé naší rodině) vyhovuje.
Rozumím tomu, že jiné možnosti mají lidé z velkých měst s dobrým systémem veřejné dopravy a jiné lidé z venkova, kde je všechno daleko. Současně se ale domnívám, že řada z nás prostor k zaexperimentováni s uspořádáním svého života bez auta má.
A proto – máte-li možnost svůj automobil prodat, třeba jen na zkoušku, radím vám, abyste to udělali. Věřím (a i vím), že získáte hodně. A pokud auto prodat nemůžete, zvažte alespoň jeho užívání (resp. nadužívání).
Nebojte se to zkusit, není to nic víc než auto.
S pozdravem garant projektu,
Matúš Šucha